Pedagogika Dona Boska

Preventivní systém dona Boska má tři opěrné body: laskavost, rozum a náboženství. Je to umění „získat srdce“, to neznamená „kupovat si někoho“. Jde o lásku, která přijímá druhého takového jaký je, ale také vyžaduje, dává cíle – vede k ideálu. Vede ke Kristu, proto je nezbytným předpokladem formace svědomí. Preventivní systém je „životní styl“, který Dona Boska charakterizoval a který je základem salesiánského stylu výchovy. Velkou učitelkou mu byla jeho maminka Markéta.

První pilíř: Rozumnost

První pilíř přístupu Dona Boska vyjádříme dnešním slovníkem lépe jako rozumnost. Vyjadřuje skutečnost, že výchova je systematicky promýšlený proces. Sleduje skutečné potřeby mladých lidí a bere v úvahu silné a slabé stránky vychovatele i mladého člověka.

Vychází se ze dvou základních předpokladů:

  • každý mladý člověk touží po dobru.

Jeden z prvních úkolů vychovatele je objevit, na co dobrého je možné navázat, jakým způsobem může mladý člověk rozvíjet své pozitivní vlohy. Pak stačí vytvořit podmínky, aby to dobré v člověku mohlo růst.

  • existují základní pravidla, kterým mladý člověk rozumí a přijímá je za potřebné.

Vhodně nastavená a dobře známá pravidla přinášejí mladému člověku jistotu prostoru, ve kterém se může svobodně a bezpečně pohybovat. Snahou vychovatele je, aby mladý člověk pochopil a přijal, že to, k čemu ho chce vychovatel přivést, je pro něho samotného dobré. Hranicí, která neumožňuje rozvinout výchovný vztah, je dlouhodobý nezájem mladého člověka o to, co se mu nabízí, a odmítnutí základních pravidel.

Rozumná výchova se opírá o dialog mezi vychovatelem a mladým člověkem. Odmítá pojetí, že vychovatel má vždy pravdu, chce se vyhnout donucování a rozkazování a naopak se snaží najít společným hledáním nejlepší řešení. Vychovatel doprovází mladého člověka v určité etapě jeho zrání od místa, kde se mladý člověk v tu chvíli nachází, o další krok dál.

Moudrý vychovatel se dokáže přizpůsobit momentální úrovni mladého člověka a pružně reagovat na konkrétní situaci. To tak otevírá prostor pro další růst. Zároveň se předchází dvěma extrémům:

minimalismu“ – strach předložit nebo požadovat něco náročného.

maximalismu“ – snaha postupovat rychle. Tím se ukládají neunesitelná břemena.

Druhý pilíř: Víra

Slovo náboženství je dnes často spojováno s představou, že se od člověka vyžaduje především pasivně přijmout a plnit „náboženské povinnosti“ (např. znát katechismus, účastnit se nedělní liturgie…). Z toho důvodu je vhodnější pro další pilíř salesiánského výchovného systému použít slovo víra. To lépe vyjadřuje důležitost osobního rozhodnutí a vztahu k Bohu.

Pro Dona Boska byla prakticky a veřejně prožívaná víra v jeho oratoři samozřejmostí. Přitom ale velmi dbal na svobodu v osobních projevech víry a přijímání svátostí.

Jádro křesťanské víry zůstává stálé a neměnné. Formy prožívání vztahu k Bohu se ale mění. Pro mladé lidi, kteří se již s Kristem setkali, vytváříme takové nabídky, které jejich víru rozvíjejí a prohlubují.

Dnes se v salesiánských zařízeních setkáváme často s mladými lidmi, kteří se nehlásí ke křesťanské víře. Mohou projevovat zájem o víru (tzv. hledající nebo ti, kteří si vytvářejí svůj osobní vztah k duchovním otázkám) nebo být víře vzdálení. Ti o duchovní otázky projevují minimální nebo vůbec žádný zájem, případně se považují za ateisty.

Víra je v naší kultuře vytlačována do osobní roviny člověka ve smyslu „Ať si každý věří, čemu chce“. Je tak často těžké až nemožné mluvit otevřeně před mnohými mladými lidmi o víře.

Jakým způsobem se může otázka víry projevit při práci s těmito lidmi? Nepovažujeme víru za nadstavbu, ale za důležitou součást výchovy, která zahrnuje rozvoj tělesného, duševního, duchovního i sociálního rozměru každého člověka. Na druhou stranu respektujeme svobodu svědomí člověka a nevytváříme na nikoho v otázce víry nátlak. Podobně jako v jiných dimenzích výchovy je i v otázce životního přesvědčení nutné vyjít od situace, ve které se každý člověk nalézá. Víru totiž vnímáme jako mnohem širší oblast, než je účast na liturgii. Můžeme tak začít u touhy po hledání odpovědí na otázky po smyslu života.

Mezi přirozené prostředky rozvíjení duchovní dimenze člověka patří např.:

  • citlivé svědomí – rozpoznávat dobro od zla a přiklonit se k dobru;

  • objevování krásy přírody a stvoření;

  • prožitek dobrých mezilidských vztahů;

  • solidarita s druhými – ocenění druhé osoby a podpora lidí na okraji;

  • předávání srozumitelných informací o křesťanství;

  • mít možnost porovnávat svůj život s hodnotami evangelia;

  • setkat se s otevřeně prožívaným křesťanstvím včetně vhodných forem liturgie (při zvláštních příležitostech), zakusit prostředí víry.

Třetí pilíř: Laskavost

Tento třetí termín metody Dona Boska není jednoznačný. Slovo laskavost v běžné řeči totiž často nepoužíváme. Spojení „buďte tak laskavý“ je spíš zdvořilostní prosbou, aby nám druhý člověk vyšel vstříc a splnil nám nějaké naše přání, než požadavkem na to, jak on má jednat. Někdo si pod pojmem laskavost představí snad změkčilost, díky které dotyčný člověk neumí obhájit svůj názor před druhými.

Správně pojatá laskavost je tmelem preventivního systému. Don Bosco její důležitost vyjádřil velmi názorně a poutavě v dopise, který poslal svým chlapcům do turínské oratoře z Říma v roce 1884. Popisoval v něm sen, ve kterém si mohl porovnat přístupy salesiánů a dalších vychovatelů v různém období oratoře. Má-li být působení vychovatele účinné, je nutné, aby mladý člověk cítil lásku vychovatele – že mu na něm záleží, že to s ním myslí dobře.

Laskavost není synonymem pro pocity, ale je rozhodnutím vůle. Být laskavý v sobě nese volbu chtít dobro pro druhého člověka, vyjít mu vstříc, nakolik je to možné, přistupovat k němu pozitivně. Laskavost je postoj člověka, v němž má své místo ne odsouzení, ale odpuštění. V preventivním systému laskavost nezůstává osamocena. Díky spojení s rozumností nejde o sentiment nebo naivitu. Laskavý člověk nerezignuje na dodržování potřebných pravidel, ale trpělivě hledá cesty, aby mladý člověk pochopil, jaký smysl mají pravidla pro něj samotného i pro jeho okolí.

Don Bosco je znám jako člověk, který se nedal odradit neúspěchem. Přestože mu první chlapci, které u sebe ubytoval, v noci zmizeli i s dekami, otevřel svůj domov dalším chlapcům. Pokud ale některý mladík měl špatný vliv na ostatní nebo odmítal přijmout způsob života v domě, Don Bosco takového chlapce vyloučil.

V případě jednání s „problémovými“ mladými lidmi můžeme mít pokušení „hodit laskavost za hlavu“. Může se zdát, že zde nemá místo. Raději bychom zvolili okamžité a rázné kroky. Přesto platí: Buď laskavý v každé situaci. Neztrácej přitom ale odvahu k jasným rozhodnutím, pokud by měl někdo druhé stahovat k nečestnosti a nepoctivosti.